Pokud obec jedná s investorem o uzavření smlouvy o rozvoji území, kde by měly být kompenzovány negativní vlivy bytové či jiné výstavby na život v obci, dochází někdy ke zvažování, jak by se měl dokument jmenovat a co vše musí obsahovat. Usnesení Ústavního soudu z listopadu 2017 (sp. zn. I. ÚS 3278/15), stejně jako jemu předcházející rozhodnutí nižších soudů, podtrhuje význam dojednání jednoznačných smluvních závazků, aby se jednalo o vymahatelnou smlouvu a ne „jen“ deklaraci týkající se sociálně odpovědného jednání investora.

Deklarace porozumění: Hyundai v Nošovicích

V listopadu 2006 byla mezi zástupci automobilky, Moravskoslezským krajem, několika občanskými sdruženími, agenturou ChzechInvest a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR uzavřena „Deklarace porozumění“. Tato deklarace představovala průlomovou dohodu ohledně zapojení občanů, kde se investor zavázal k opatřením směřujícím k odstranění, zmírňování a kompenzaci případných negativních dopadů závodu automobilky Hyundai a průmyslové zóny Nošovice. Na stranu druhou se další zúčastněné strany zavázaly usnadnit projektovou přípravu a výstavbu průmyslové zóny. Dohoda byla vyjednána především zásluhou právníků neziskové organizace EPS (dnes Frank Bold).

Článek 15 deklarace zněl: „Nad rámec podmínek stanovených povolením ke změně krajinného rázu se HMMC zavazuje implementovat doporučení č. 2 až 10 ze studie zpracované společností LÖW & spol., s.r.o. dne 7. září 2006, jak je podrobněji uvedeno v Příloze 2 k této Deklaraci. MSK vyvine veškeré úsilí ke splnění výše uvedených doporučení vztahujících se na území mimo areál Závodu.“ Tento závazek konkretizovala zmíněná příloha č. 2 k deklaraci, která byla její nedílnou součástí. Uváděla konkrétní krajinářská a sadová opatření, která měla společnost Hyundai implementovat.

Následkem nesplnění závazků společnosti Hyundai mělo být uveřejnění „oznámení formou inzerátu o velikosti nejméně 1 novinové strany obsahující jednoznačnou informaci o tom, že HMMC porušila svůj závazek plynoucí z této Deklarace“. Takové oznámení mělo podle deklarace uvést, o porušení kterého jejího ustanovení se jedná, popsat skutkový stav a uvést odůvodnění názoru oznamovatele. V roce 2008 vznikl návrh krajinných úprav, který podle EPS odporoval deklaraci. EPS proto podal proti společnosti Hyundai občanskoprávní žalobu u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, ve které se domáhal splnění závazků plynoucích z deklarace.

Je společenská odpovědnost korporací (CSR) soudně vynutitelná?

Soudy žalobu občanského sdružení zamítly s tím, že celá deklarace vychází z konceptu společenské odpovědnosti korporací (CSR). K té se v posledních letech hlásí víc a víc korporací nadnárodního významu. Podstatou CSR není maximalizace okamžitého zisku firmy v daném momentě. Jde o důraz na tvorbu optimálního zisku, který by se v činnosti korporace projevil například zohledněním principů udržitelného rozvoje společnosti, transparentnosti rozhodování, v pevném postoji k otázce dodržování lidských práv či začlenění etických norem chování nad rámec norem právních.

CSR však podle soudů nelze považovat za právně vynutitelný koncept. Je skutečně založen na dobrovolnosti. Pro mnohé korporace je velmi důležitým aspektem toho, že se k CSR vůbec hlásí, právě skutečnost, že v části nad rámec právně uložených povinností (beyond compliance) ze CSR neplynou žádné právně vynutitelné závazky. Jde jen o dobrovolné a marketingově důležité „činění dobra“. V části „beyond compliance“ už CSR chybí základní vlastnost právně perfektní povinnosti, kterou je možnost jejího vynucení i proti vůli adresáta (viz Buhmann, K. Integrating human rights in emerging regulation of Corporate Social Responsibility: the EU case, International journal of law in context, 2/2011, s. 146 – 147). Postrádá tedy vlastnost závaznosti. To je přesně případ čl. 15 deklarace, podle kterého měl žalovaný nad rámec podmínek stanovených povolením ke změně krajinného rázu implementovat doporučení z příslušné studie.

Ústavní soud dodal, že o soft-law povaze tohoto ustanovení svědčí zejména dvě skutečnosti. Chybí termín, do kdy by měl žalovaný čl. 15 splnit, a jediným následkem nedodržení deklarace, který si smluvní strany dohodly, pak bylo uveřejnění informace o porušení deklarace v médiích, nabude-li jedna ze smluvních stran pocit, že se ho protistrana dopustila. Uveřejnění je proto také podmíněno odůvodněním názoru dotčené smluvní strany, proč podle ní druhá smluvní strana deklaraci porušila.

Ústavní soud se tak v usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3278/15  shoduje s hlavní argumentační linií obecných soudů, že z čl. 15 deklarace neplynula povinnost žalovaného, kterou by bylo možné vynutit soudním rozhodnutím na základě žaloby na plnění.

Cílem smluvních stran podle Ústavního soudu nebylo stanovit si právně vynutitelné povinnosti. Tak by tomu bylo, pokud by si jako jedinou možnou sankci nestanovily jednostranně odůvodněnou informaci o porušení deklarace druhou stranou, ale pokud by danou povinnost zakotvily do deklarace s konkrétním termínem, po jehož uplynutí by žalovaný byl v prodlení, s některou z forem zajištění závazku, či pro právní jistotu všech dotčených subjektů i se zmínkou, že v případě nesplnění závazků se mohou smluvní strany obrátit na soud se žalobou na plnění.

Závěr: Co tedy zahrnout do smlouvy s investorem?

Nemá smysl polemizovat s tím, k čemu ve zmíněném případě soudy dospěly. Smysl má spíše se ptát, co si z toho můžeme odnést. Jak jsem již psal, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3225/2011 jednoznačně prohlásil, že obec si může sjednat s developerem smlouvu o rozvoji území, kde lze dojednat například povinnost poskytnout příspěvek na vybudování a provoz infrastruktury. Pokud je dojednán konkrétní závazek s jednoznačným termínem, pak je možné jej vymáhat i soudně. Usnesení Ústavního soudu podtrhuje význam dojednání také určitých forem zajištění závazku či konstatování, že v případě nesplnění závazků se mohou smluvní strany obrátit na soud.

Jakkoli posledně zmíněná deklarace se jeví jako celkem zbytečná, není od věci zvážit její zahrnutí zejména tam, kde jsou dojednávány komplikovaněji formulované povinnosti, než je například poskytnutí finančního příspěvku v určité výši. Také označení dokumentu jako smlouva či dohoda (oproti memorandu nebo deklaraci) spíše poukáže na to, že obsahem jsou závazky, které je možné v případě nesplnění vymáhat i soudně.