Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích v § 8 odst. 5 ukládá vlastníkům a provozovatelům veřejné infrastruktury povinnost umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení. Připojení vodovodní nebo kanalizační přípojky a uzavření smlouvy o dodávce pitné vody nebo odvádění i čištění odpadních vod nesmí být podmiňovány vyžadováním finančních nebo jiných plnění.

V praxi se mnohé obce potýkají s tím, jak postupovat, pokud je na územní obce realizován větší investiční projekt, ať již jde o výstavbu několika rodinných domů či strojírenský provoz, a přitom je již kapacita vodovodu či kanalizace téměř naplněna. Má obec povinnost kapacitu infrastruktury navýšit? Může obec v takovém případě po investorovi požadovat, aby se na souvisejících nákladech finančně podílel?

Kapacitní a technické možnosti vodovodu a kanalizace

Klíčovým pojmem jsou v souvislosti s možností odepřít připojení k veřejné infrastruktuře ve vlastnictví obce „kapacitní a technické možnosti vodovodu a kanalizace“. Pokud jde o připojení k vodovodu, tak určité základní technické požadavky stanovuje prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb. Řadí se zde zejména zachování tlakových poměrů stávajícího vodovodu. Jak konstatuje ministerstvo zemědělství ve výkladovém stanovisku č. 32, je nutné posuzovat nejen to, zda v místě nového připojení odpovídají hodnoty hydrodynamického a hydrostatického tlaku požadavkům vyhlášky, ale také skutečnost, zda odběr negativně neovlivní tlakové poměry stávajících odběratelů.[1]

Technické a kapacitní možnosti pro napojení kanalizace nejsou v právních předpisech stanoveny. Zejména v případě kanalizace je tak především na obci jako vlastníkovi infrastruktury, aby takové kapacitní a technické podmínky transparentně stanovila a v každém jednotlivém případě posoudila.

Obec tak musí především znát aktuální stav a v souladu se stanovenými pravidly pak posuzovat jednotlivé žádosti o připojení. V rámci kanalizace například může být stanovena určitá rezervní kapacita pro plynulé a bezpečné provozování při přívalových deštích.

Co když kapacita nedostačuje?

V případě, že kapacita vodovodu či kanalizace nedostačuje pro připojení, doporučují autoři komentáře k zákonu o vodovodech a kanalizacích uzavření smlouvy podle § 86 odst. 2 písm. d) stavebního zákona.[2] Prakticky může obec informovat o dané situaci stavební úřad, který pak účastníka stavebního řízení vyzve, aby smlouvu podle stavebního zákona uzavřel. Podle autorů komentáře teprve až když odmítne zájemce sjednat závazek zaplatit potřebná technická opatření (či je vybudovat), je možné jeho žádost o napojení odmítnout.

Obsahem smlouvy může být například to, že obec na stávajícím vodovodu vybuduje nové zdroje surové vody, zvýší kapacitu úpravy vod, vybuduje automatickou tlakovou stanici, navýší kapacitu kanalizace apod. a zájemce o napojení se jí zaváže k zaplacení nákladů realizace.

Pokud má obec nastavena jednoznačná pravidla ohledně kapacitních a technických možností vodovodu a kanalizace a zná aktuální stav, neměla by mít problém odůvodnit odepření možnosti připojení. Toto se týká zejména větších projektů, kde může být nemožnost připojení zjevná. Jak má ale obec postupovat, pokud je realizována výstavba nových rodinných domů, ale došlo k rozparcelování lokality a každý vlastník tak žádá o připojení samostatně?

Jestliže jde o stejnou lokalitu a rozdíl oproti tomu, když by o připojení žádal jeden developer, spočívá jen v tom, že došlo k rozparcelování lokality, pak se domnívám, že by bylo možné situaci posuzovat souhrnně, tedy podobně, jako kdyby se jednalo o jediného investora.

Autoři komentáře k zákonu o vodovodech a kanalizacích ale dospívají k závěru, že pokud se „sejde více žádostí o napojení, než kolik činí zbývající kapacita vodovodu, rozhoduje to, kdo dříve podal žádost o napojení. Jemu totiž podáním žádosti nárok na napojení vznikl, zatímco z důvodu vyčerpané kapacity pozdějšímu žadateli již nárok nevznikl. Vlastník tedy nemá možnost rezervovat kapacitu svého vlastního vodovodu či kanalizace pro předpokládaný, avšak dosud nerealizovaný rozvoj, nýbrž musí vyhovět tomu, kdo přichází se žádostí.“ Jistotu, že svým postupem neodporuje zákonu o vodovodech a kanalizacích tak má obec tehdy, pokud postupuje tímto způsobem.[3]

Kdy může obec vyžadovat uhrazení nákladů na navýšení kapacity veřejné infrastruktury?

Pokud § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích zakazuje podmiňovat připojení vodovodní nebo kanalizační přípojky finančním nebo jiným plněním, týká se to logicky pouze situace, kdy nejsou dány důvody odepření připojení na vodovod nebo kanalizaci pro kapacitní a technické možnosti infrastruktury. Pokud jsou dány důvody pro nepřipojení, tak případné plnění není úhradou za připojení, spíše úhradou za navýšení nedostatečné kapacity dané infrastruktury.

Nic by nemělo bránit tomu, aby v případě, že kapacitní a technické možnosti veřejné infrastruktury neumožňují zajistit připojení, obec s investorem uzavřela namísto smlouvy podle stavebního zákona nepojmenovanou smlouvu podle občanského zákoníku. Takovou smlouvu je sice možné uzavřít i v případě, že nelze jednoznačně konstatovat nedostatečnou kapacitu vodovodu či kanalizace, pak ale nesmí jít o situaci, kdy je uzavřením této smlouvy podmiňován souhlas s připojením k vodovodu a kanalizaci.

Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že je možné nepojmenovanou smlouvu uzavřít zejména tam, kde se jedná o příspěvek na veřejnou infrastrukturu v širším smyslu (tedy také na vybudování inženýrských sítí, kdy se zákon o vodovodech a kanalizacích neuplatní).[4]

Jinou možnost, jak financovat rozšiřování kapacit vodovodu či kanalizace představuje místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na vodovod nebo kanalizaci podle § 10c zákona o místních poplatcích. Ten může ale obec zavést, pokud právě vybudovala nový vodovod nebo kanalizaci, příslušnou vyhlášku lze vydat pouze v roce, kdy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí k výstavbě dané infrastruktury (podrobněji k tomuto tématu zde).

Neumožnění připojení k vodovodu nebo kanalizaci jako přestupek

Obce jako vlastníci a provozovatelé vodovodů a kanalizací musí dbát na dodržování zákona o vodovodech a kanalizacích a nemohou bez právního důvodu odepřít připojení ke stávající infrastruktuře, pokud tomu nebrání kapacitní a technické možnosti. Zde je potřeba mít na paměti, že podle § 33 odst. 3 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích se právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník vodovodu nebo kanalizace nebo jako provozovatel dopustí přestupku tím, že neumožní připojení na vodovod nebo kanalizaci podle § 8 odst. 5. Za tento přestupek je možné uložit pokutu až do 200 tisíc Kč.[5]

Na závěr stojí za to zopakovat, že nastavení jasných a transparentních pravidel ohledně kapacitních a technických možností obecního vodovodu a kanalizace je předpokladem pro takový postup obce, který nebude vyvolávat zbytečné spory s občany a investory a kde nebude zbytečně hrozit ukládání pokut podle zákona o vodovodech a kanalizacích.

Poznámky:

[1] Výklad č. 32 k zákonu o vodovodech a kanalizacích a souvisejícím právním předpisům ze dne 21. 3. 2008, dostupné zde.

[2] RUBEŠ, Pavel: Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Systém ASPI – stav k 25.1.2018 do částky 8/2018 Sb. a 4/2018 Sb.m.s.

[3] RUBEŠ, Pavel: Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Systém ASPI – stav k 25.1.2018 do částky 8/2018 Sb. a 4/2018 Sb.m.s.

[4] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3225/2011.

[5] K přezkumu zákonnosti uložení pokuty za tento přestupek srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č.j. 11 A 68/2015-62.